Julius Orlík a Rosa Orlíková
Historie naší Jistebnice a okolních osad je mozaikou složenou z tisíců lidských příběhů. Mnohé z nich zůstávají skryté ve starých rodinných albech či matrikách, jiné však svou dramatičností daleko přesahují hranice našeho regionu. K těm nejhlubším patří rodopisné stopy židovské rodiny Orlíkových. Je to vyprávění o pracovitosti, pevných jihočeských kořenech, ale také o nepředstavitelném utrpení za druhé světové války a o jednom nečekaném rodovém pokračování na druhém konci zeměkoule.
Začátek tohoto příběhu nás zavede do osady Pohoří, k níž neodmyslitelně patří starobylý židovský hřbitov ležící na kopci před obcí. Právě v Pohoří č. p. 10 se 21. června 1852 narodil Julius Ignatz Orlík. Když dospěl, vzal si za manželku Rosu Kohnovou, rodačku ze Šumavy ze vzdálené Čkyně na Prachaticku.
Manželé našli svůj domov přímo v Jistebnici, v domě číslo popisné 198. Zde společně vychovali sedm dětí, které postupně odrůstaly a zapojovaly se do života společnosti. Paní Rosa Orlíková však rodinné hnízdo opustila ještě před koncem první světové války – zemřela 16. června 1918 ve věku zhruba 61 let. Samotný Julius Ignatz ji přežil o dlouhých osmnáct let. Skonal v Jistebnici 23. května 1936 v požehnaném věku 84 let a jeho ostatky spočinuly v rodné hroudě. V té době nikdo netušil, jak tragické mraky se nad jeho dětmi brzy stáhnou.
Děti Julia a Rosy ztělesňovaly generaci, která plně rozvinula svůj potenciál za první republiky.
· Nejstarší dcera Camilla (nar. 1881 v Jistebnici) se provdala za Eduarda Freunda do nedalekého Načeradce na Benešovsku.
· Syn Vilém (Wilhelm) (nar. 1883 v Jistebnici) se vydal na dráhu medicíny a jako vážený lékař MUDr. Vilém Orlík ordinoval s manželkou Malvínou (rozenou Grünfeldovou z bosenské Banja Luky). Jejich syn Erich pokračoval v otcových šlépějích a stal se rovněž lékařem.
· Další ze synů, Otto Max Orlík (nar. 1885), zůstal v Jistebnici věrný rodnému domu č. p. 198, oženil se s Idou Schickovou z Nového Bydžova a narodila se jim dcera Edith.
· Dcera Erna Miriam (nar. 1888 v Jistebnici) spojila život s Josefem Feldmanem z Březiny u Soběslavi (okres Tábor) a radovali se ze tří dcer: Gertrude, Helene a Irmy.
· Dcera Adéla (Ada) (nar. 1890 v Jistebnici) se provdala za Viléma Peška pocházejícího z blízké Dlouhé Lhoty na Táborsku.
Všechny tyto nadějné životy a rodinné vazby však brutálně přeťala nacistická okupace.
Když v roce 1942 začaly transporty židovských obyvatel z Táborska, rodina Orlíkových byla takřka celá vymazána z mapy světa. Zdejší rodáci, kteří v Jistebnici prožili dětství a mládí, se už domů nikdy nevrátili:
· Camilla Freundová zahynula roku 1942 v Osvětimi. Její muž Eduard zemřel počátkem roku 1944 v Terezíně.
· Lékař MUDr. Vilém Orlík s manželkou Malvínou byli deportováni do vyhlazovacího tábora Osvětim II-Březinka, kde oba zahynuli po 18. květnu 1944.
·
· Erna Miriam Feldmannová byla zavražděna v Osvětimi roku 1943. Její manžel Josef zahynul v lodžském ghettu po listopadu 1941.
· Adéla Pešková zahynula v Osvětimi v roce 1943. Její manžel Vilém Pešek z Dlouhé Lhoty byl ubit nebo zastřelen v květnu 1942 v táboře Flossenbürg (oficiální nacistické záznamy sice uvádějí zánět pohrudnice, ale rodinná paměť uchovala pravdu o jeho zastřelení).
· Mladší syn Erwin Orlík a jeho žena Toba (pocházející z tehdejší Podkarpatské Rusi) našli smrt v plynových komorách Osvětimi kolem roku 1942.
Uprostřed této tragédie vyvstává historická otázka nad osudem třetího z bratrů, Otta Maxe Orlíka. Na rozdíl od svých bratrů Viléma a Erwina či svých sester totiž Otto Max ani jeho manželka Ida a dcera Edith nefigurují v tragických protektorátních seznamech transportů jedoucích z Tábora či Prahy do Terezína.
Historické prameny naznačují dvě možnosti: buď se rodině Otta Maxe podařilo z okupované domoviny ještě před vypuknutím nejhoršího teroru včas uprchnout neznámo kam do exilu, nebo Otto podlehl těžké nemoci a zemřel přirozenou smrtí ještě jako svobodný občan v Jistebnici před začátkem deportací v roce 1942. Ať tak či onak, jeho jméno zůstává pevně spjato s jistebnickým č. p. 198.
Uprostřed nepředstavitelné rodinné katastrofy se však odehrál jeden malý zázrak. Nejmladšímu synovi Julia a Rosy, Jacobovi (Jakobovi) Orlíkovi (nar. 10. června 1895 v Jistebnici), se společně s jeho chotí Marií podařilo z okupované Evropy včas uniknout.
Marie a Jacob Orlíkovi
Marie Orliková (rozená Neumannová) pocházela ze sousední Střezimíře na Benešovsku z rodiny Emanuela a Therese Neumannových.
Jacob Orlík a jeho žena Marie žili v Milevsku, kde Jacob provozoval obchod, než rodina emigrovala do Chile. Měli dvě dcery: Lianu a Evu Orlíkovy. Dítě stojící na fotografii je matka Tammy Liana Orlíková.
Mladí manželé našli bezpečný azyl až na samém jihu jihoamerického kontinentu – v chilském městě Valdivia. Tisíce kilometrů od Jistebnice, obklopeni chladnými chilskými řekami a pacifickým pobřežím, začali budovat nový život z naprostého popela. V Chile se jim narodily děti Eva a její další sourozenci. Jméno jistebnických Orlíků tak díky nim žijí dál. Marie zemřela v Chile v květnu 1971 a Jacob ji následoval v roce 1980 ve věku 84 let.
Příběh rodiny Orlíkových z domu č. p. 198 je bolestnou, ale nesmírně důležitou součástí našich dějin. Připomíná nám, jak krutě zasáhly velké dějiny do osudů našich sousedů, na které by Jistebnice neměla nikdy zapomenout.
Manželé našli útočiště v chilském městě Valdivia. Zde se rodák z Jistebnice zapsal zlatým písmem do tamní historie. Ve 40. letech založil slavnou oděvní továrnu a dům Richmond na ulici Picarte 333 VALDIVIA DE AYER, která po desetiletí oblékala celou oblast do vysoce kvalitních nepromokavých plášťů v obchodě Richmond. Kromě toho se Jacobo stal pilířem tamního duchovního života. Protože v oblasti chyběl rabín, působil Jacobo Orlik dlouhá léta jako neoficiální rabín a duchovní vůdce celého tamního židovského centra, vedl bohoslužby a pomáhal zakládat židovský hřbitov a kostel ve městě VALDIVIA. Krev a jméno jistebnických Orlíků tak díky jeho nezlomnosti zapustily hluboké kořeny na druhém konci světa.
„KDYŽ PRŠÍ, ZMOKNOU VŠICHNI, KROMĚ TĚCH, KDO NOSÍ PLÁŠTĚ RICHMOND,“ HLÁSALA REKLAMA OBCHODNÍHO DOMU, KTERÝ JE SOUČÁSTÍ MĚSTSKÉ PAMĚTI A KTERÝ ZAČÁTKEM DEVADESÁTÝCH LET UZAVŘEL SVÉ BRÁNY VE SVÉ PROVOZOVNĚ NA ADRESE PICARTE 333.
Továrna a obchod Richmond poznamenaly celou jednu éru ve městě. Jejich historie sahá do 40. let 20. století, kdy Jacobo Orlík a Víctor Krauskopf vdechli život této firmě, která vyráběla vlastní oděvy vyznačující se dobrou kvalitou a dostupnými cenami. Jak zapomenout na ony pláště typu „Columbo“, které dodnes chrání a udržují v suchu ty, kdo je nosí; a což teprve „suknová“ saka bez chlopní, které nejeden zákazník nosil do školy spolu s košilemi, kalhotami a parkami, jež tvořily dokonalou uniformu.
Dalším charakteristickým znakem byl lidský přístup – lidé, kteří tam s laskavostí a zdvořilostí vyřizovali dotazy místních zákazníků. Jednou z tých možná nejvíce vzpomínaných a nejznámějších tváří je Cremilda Fuentealba, která zde pracovala od roku 1952 až do dne, kdy obchod navždy zatáhl roletu. „V roce 1950 jsem dostudovala na obchodním lyceu a o dva roky později jsem nastoupila do Richmondu. Personál nepřesahoval šest lidí a byli jsme jako rodina. Na tu dobu a na lidi mám moc hezké vzpomínky. Všichni mě poznávají, a kdekoli mě uvidí, říkají: ‚Aha… vy jste pracovala v Richmondu!‘,“ podotýká žena, která byla po mnoho let vedoucí pobočky.
„Když přišlo zemětřesení v roce šedesát, majitelé se rozešli a já zůstala pracovat s Víctorem Krauskopfem jako vedoucí. Pracovala jsem tam 33 let a bylo to pro mě moc hezké. Bylo to krásné, protože majitelé byli velmi dobří lidé a člověk se tam cítil moc příjemně. V továrně pracovalo přes 100 lidí; ta nejprve sídlila tam, kde je dnes Ferretería Sur (Železářství Jih), později se přestěhovali na roh ulic Picarte a Caupolicán, po zemětřesení se přesunula na ulici Arauco, kde se dnes nachází Conservador de Bienes Raíces (Katastr nemovitostí), a nakonec se usadila na ulici Picarte, velmi blízko náměstí,“ vypráví Cremilda.
Nejoblíbenějšími oděvy byly bezpochyby ty, které chránily před vodou a chladem. Náš zdroj vzpomíná a tvrdí, že „pláště, parky a nepromokavé oděvy pro dělníky byly velmi žádané, protože neprovlhly, což bylo pro klima v našem městě skvělé. Nepromokavé obleky navíc objednávaly továrny ze všech průmyslových odvětví, odevšad.“
V druhé polovině 80. let, kdy zemřel zakladatel a mentor Víctor Krauskopf, se začal psát konec této klasiky valdivijského obchodu. „Vedení se ujaly jeho dcery, ale po nějaké době obchod zavřely, protože jim zůstala továrna v Santiagu,“ uzavírá paní Fuentealba. Nezapomene však ještě zmínit slogan podniku, který shrnoval ducha všech, kteří tam pracovali: „V Richmondu je zákazník vždy na prvním místě.“
Za poskytnutí cenných informací pro vytvoření tohoto článku velmi děkuji Kurtu Suhsovi z Atlanty ve státě Georgia (USA) a jeho sestřenici Tammy Singer.
Výzva pro čtenáře: Pokud máte vy nebo vaši blízcí jakékoliv další informace, pamětní materiály či fotografie týkající se židovských rodin z Jistebnice a okolí, prosím, podělte se o ně a zašlete je na e-mail: cimbura1@seznam.cz. Pomůžete tak uchovat další střípky z historie našeho regionu.