Jediným průmyslovým podnikem, který v minulosti působil v Jistebnici, byl kovopodnik, jehož výroba zde zahájila již v roce 1948.
Tehdy sem byla přesunuta výroba firmy Hahnel ze severočeského Brandova, která obnášela spájedla a spájecí přístroje. Vznikla tak pobočka Chotěbořských strojíren, národní podnik, v Jistebnici.
Začátku výroby předcházela adaptace prostor v hospodářském dvoře a počet prvních zaměstnanců se pohyboval kolem dvou desítek. V polovině 50. let minulého století přešel zdejší závod pod Komunální podnik města Tábora a o deset let později byl začleněn do Okresního kovopodniku České Budějovice. V té době společně s JZD Jistebnice a místním národním výborem vznikla společná stravovna pro zaměstnance a důchodce.
V roce 1966 bylo podle údajů v kronice obce v kovopodniku zaměstnáno 47 lidí a ve výrobním programu bylo 6 typů zahřívacích lamp o různé kapacitě. V 70. letech 20. století se začalo uvažovat o výstavbě nové haly, protože prostory ve starých budovách hospodářského dvora nebyly vyhovující. Sortiment výroby se příliš nezměnil, jen přibyla výroba pro armádu, o jejímž charakteru ale obecní kronika mlčí.
Později se tu vyráběly i vařiče, rošty do postelí a rybářské stoličky. Počet zaměstnanců se stále pohyboval kolem 40 až 50 a výkony činily zhruba 8 milionů. Výrobky byly distribuovány na tuzemský trh a do států sdružených v RVHP.
V roce 1973 získal jistebnický kovopodnik další součást výrobního programu, a sice hliníková pouzdra na teploměry, tato výroba však netrvala dlouho a hlavním sortimentem zůstaly opalovací a nahřívací lampy.
V roce 1975 se začalo se stavbou nové haly, která byla umístěna do prostor dvora, a v roce následujícím byla hala dostavěna. Po převedení provozu do nové haly byly staré prostory využity pro sklady a pomocné činnosti.
V dalším desetiletí je sortiment jistebnického kovopodniku vyvážen do 36 zemí světa. V tomto období také podnik převzal patronát nad mateřskou školou. Zaměstnanci (převážně ženy) tak pomáhali dětem zlepšovat prostředí ve škole. V roce 1987 se začala v areálu podniku budovat jídelna pro zaměstnance, kam bylo jídlo dováženo.
V roce 1990 se rozšířil sortiment výrobku o kovové hřídele a čepy do zemědělských strojů, které byly vyváženy do Rakouska, a připravovala se výroba benzinových vařičů. V následujících letech však objednávky klesaly a tak bylo nezbytné hledat nové zakázky, v roce 1992 nastalo propouštění a uvažovalo se i o zrušení provozovny.
To se uskutečnilo v roce 1995 a důvody byly dva. Jednak se stále nenašel vhodný sortiment pro výrobu a jednak byl v restituci vrácen majetek rodině Scholleových.
