Roman Jan Cikhart
Narodil se 4. 2. 1886 v Borotíně, zemřel 10. 9. 1957 v Praze.
Český pedagog a spisovatel, regionální historik, vlastivědný a kulturní pracovník
Narodil se ve mlýně svého otce („Na Pile“ - Borotín čp. 121) v blízkosti památné zříceniny Starý Zámek v Borotíně.
Zde se zřejmě zrodil i jeho zájem o historii, zejména o husitství a dějiny rodného kraje a rovněž o historii a pověsti vesnic na Táborsku.
O rodné obci vydal již v roce 1909 samostatný spisek Borotín, nástin historický.
Po základní školní docházce absolvoval (od roku 1903) Učitelský ústav v Soběslavi a již zde při studiu spolupracoval s historikem a zakladatelem místního muzea Karlem Lustigem a napsal zde dějiny Soběslavi.
V roce 1910 se oženil, roku 1921 vystoupil z římskokatolické církve.
Učitelskou praxi zahájil Cikhart na škole v Radeníně, v roce 1911 přešel do Radkova a 1914 do Jistebnice.
Další důležitou životní etapou se stal Tábor, kde v roce 1923 nastoupil jako odborný učitel na dívčí měšťanské škole.
Působil také jako předseda učitelské jednoty Komenský.
Publikoval v pedagogických listech Český učitel a Česká škola. Zastával mnoho čestných funkcí; sepsal dějiny Zemského ústředního spolku jednot učitelských.
Roman Cikhart byl autorem mnoha článků o regionálních dějinách Táborska, o historických osobách, o pověstech a vlastivědných zajímavostech uveřejňovaných v různých listech, např. Český jih, Národní politika, Tábor, Národní osvobození, Časopis společnosti přátel starožitností českých.
Podílel se na tvorbě Věstníku jihočeských muzeí (od roku 1913 sám redigoval) a vlastivědného časopisu Kraj kalicha (od r. 1923 redigoval).
Významná kapitola publikační práce učitele a historika Cikharta je spojena s Jihočeským sborníkem historickým. Zde publikoval v letech 1928 až 1956 přes osmdesát článků a statí. Mnohé cenné práce vydal Cikhart vlastním tiskem.
Práce historika Romana Cikharta je dodnes považována za základ při bádání a práci s fakty v regionální historii. Jeho významný přínos do seznamování se s historií Táborska byl oceněn již 5. února 1936, když akční výbor učitelských organizací a městský osvětový sbor uspořádal v Táboře na jeho počest oslavu (k padesátinám).
Za město Tábor zde poděkoval starosta Václav Soumar.
Blahopřání a připomínání díla R. Cikharta bylo i ve všech regionálních a odborných listech.
Z díla:
• Okres Táborský, 1907
• Táborsko (autor 3 dílů) - čtyřdílná monografie, 1908
• Borotín, nástin historický, nákl. vlastním, Tábor 1909
• Minulost městečka Borotína, nákl. vlastním, Tábor 1913
• Šlechtické a erbovní rody na Táborsku ve svých znacích
• Táborsko. Popis přírodní, historický a národopisný, 1922
• Minulost města Jistebnice, 1925
• Krajem božích bojovníků, 1935
• Pět set let města Tábora
• Tábor a Táborsko ve světle historie, 1940
• Minulost Táborska, 1946
• Borotín v minulosti - vydal v knize Historický místopis Borotína, kterou připravil k tisku
z pozůstalosti svého bratra Rudolfa Ezechiáše, vyd. Spolek rodáků a přátel Borotína a okolí, Praha 1946
• Popis Táborska, 1947
• Tábor ve světle historie, 1948
• Tábor v minulosti i přítomnosti, 1948
• Pověsti a zkazky z Táborska
• Mladá Vožice, 1948
• vlastivědný sborníček Staré a nové letopisy táborské, v letech 1920 - 1937 vyšlo celkem 29 sešitů
• řada příspěvků v Jihočeském sborníku historickém (např. Jeníčkova Lhota, Lideřovice, rodná tvrz hhejtmana Petra Aksamita, Svobodnické rody na Táborsku v 18. století, Rodová jména na Jistebnicku zza války třicetileté...), 1928 - 1952
V roce 1925 u příležitosti položení základního kamene pomníku padlým vojínům vydal brožuru MMinulost města Jistebnice.
Měl převzít rodinný mlýn, místo toho sepisoval historii
„V údolí mezi vrchy a lesy rozkládá se městečko Borotín, jež náleží k nejstarším osadám celého kraje. Svědčí o tom jméno, odvozené od zakladatele Boroty (Boruty) příponou ženského rodu, kterýž způsob zachovával se jen ve starších dobách. Na nejvyšším místě, kde nyní dominuje farní kostel, stávala asi původní tvrz zakladatelova, kolem níž časem při bývalé zemské stezce narostla slušná osada."
Těmito slovy popisuje Roman Jan Cikhart vznik Borotína, do kterého se sám a také ve svých dílech rád vracel. Nejen jeho rodná obec měla velký vliv na to, že se ze syna mlynáře stala mezi válkami významná osobnost Táborska. I cílevědomost udělala z Romana Cikharta dějepisce, který položil základy bádání při práci s fakty v regionální historii.
„Byl nesmírně pracovitý a jako kantor nepatřil k nejpřísnějším. Děti ho měly rády. Učil humanitní předměty, jako je vlastivěda či čeština," připomíná bratrance svého dědečka Jan Cikhart (67) z Tábora. „Kromě desítek historických publikací se zabýval i stromem života naší rodiny. Ten se bohužel nedochoval. Z doslechu vím, že rod Cikhartů přišel v období náboženských válek od Bodamského jezera a usadil se na Jistebnicku. Živili se jako sekerníci, takže vyráběli nejrůznější dřevěné stroje a zařízení, především mlýnská kola," vysvětluje potomek.
Romantická duše
A právě v borotínském mlýně Na Pile přišel 4. února 1886 Roman Cikhart na svět. Historie mlýna sahá až do roku 1557, kdy sloužil pouze jako pila a roku 1740 při ní vzniká i mlýn. Ten roku 1831 kupuje dědeček Romana Vojtěch Cikhart a roku 1873 ho přebírá jeho otec František. Pokud byste se vydali číslo popisné 121 hledat, kroky by vedly nedaleko za zříceninu hradu Starý zámek k rybníku Babinec, kde dodnes mlýn stojí.
„Roman Cikhart se narodil hned pod hradem a v jeho romantickém prostředí strávil dětství. Právě to v něm zřejmě vznítilo zájem o historii," míní borotínská kronikářka Milena Peterková.
Literární talent Romana Cikharta se projevil už na borotínské obecné škole, kde „vydával" drobný časopis. „Když ale byla v zimě cesta zasypaná sněhem, zůstával se svým o dva roky mladším bratrem Rudolfem doma. Otec je zaměstnával čtením, psaním, i počítáním," dodává správkyně depozitáře Petra Fetrová z Husitského muzea.
Když mu bylo dvanáct let, jeho otec umírá s přáním, aby Roman pokračoval v rodinné tradici. Na mlýně zůstává se svojí matkou Marií, rozenou Tomečkovou, a bratrem Rudolfem, který také našel zálibu v literární činnosti. Osud ale rozhodl jinak. Těžce nemocná Marie mlýn 5. srpna 1902 prodala Jindovým z Dolního Žďáru a se syny se stěhuje do táborské Klokotské ulice čp. 122. Tady za necelé dva měsíce bratři přicházejí i o druhého z rodičů.
Mladý historik měl ale už v této době o budoucnosti jasno: chtěl se věnovat kantořině a dějinám. Odchází tedy studovat učitelský ústav do Soběslavi a od roku 1907 se již plně věnuje vytouženému poslání. Nejprve vzdělává děti v Radeníně, odkud psal do táborského týdeníku Tábor, poté v Radkově, Jistebnici a v roce 1923 se usazuje v Táboře.
Výhodné známosti
„Za studií bydlel v rodině městského tajemníka Václava Chalupského a s jeho neteří Růženou se poté v roce 1910 oženil. Také se seznámil se správcem soběslavského muzea Karlem Lustigem, který vydával Staré i nové zvěsti ze Soběslavi a okolí," vypráví Petra Fetrová s tím, že v tomto měsíčníku se objevil začátek první tištěné práce Romana Cikharta
Historický místopis Soběslavska.
V Radkově Roman Cikhart působil od roku 1908 do roku 1914. „Na místo odešlého pana učitele Novotného je ustanoven zatimním učitelem Roman Cikhart, pocházející z Pily u Borotína'', zachycuje tehdejší kronikář František Cihelna.
Dne 28. 2. 1914 nastoupil jako třídní učitel druhé třídy v obecné škole v Jistebnici, kde poté strávil devět let. Spřátelil se s kolegou Františkem Lískovcem a akademickým malířem Richardem Laudou. Roman Cikhart s rodinou bydlel v Jistebnici na Náměstí čp. 168. „V roce 1923 pak musel odejít do Tábora, kde učil na chlapecké měšťance, odkud přešel po pěti letech na dívčí," sdělila správkyně depozitáře muzea. Tady zůstal až do roku 1941, kdy kvůli režimu, který za války panoval, odchází do výslužby.
Příručky kantorům
Od počátku kariéry byl průkopníkem vlastivědy na školách, a proto se jako předseda tiskového odboru učitelské jednoty „Komenský" v Táboře staral o pomocnou literaturu pro vlastivědu. Vydal příručky k vyučování mluvnice, občanské nauky a hospodářství. Měl i hlavní podíl na zpracování Fastrovy mapy (pozn. red. mapy s jednoduchou kresbou, tříbarevné) táborského školního okresu a za jeho činnost v učitelství se mu dostalo pochvalného uznání. Spolupracoval také na tvorbě Ottova naučného slovníku. Byl dlouholetým předsedou Jihočeské společnosti pro zachování husitských památek.
Tehdejší ředitel táborského muzea František Kroupa o Romanu Cikhartovi v roce 1948 říká: „Vypracoval se nezměrnou pilností a přísným studiem od regionálního kronikáře k věděckému historickému badateli, od pilného sběratele historických zpráv a pramenů k jejich kritickému posuzovateli. Sta článků v různých časopisech, zejména v táborském Českém jihu, sta studií v Kraji kalicha a dlouhá řada publikací jsou svědky a doklady tohoto vývoje."
Roman Cikhart sedm let po odchodu do výslužby těžce onemocněl a stěhuje se ke svému synovi do Prahy. Tam 10. září 1957 umírá. „Domnívám se, že byl pohřbený na starém hřbitově pod Kotnovem. S určitostí to ale říci nemůžu," uzavírá Jan Cikhart.
Zdroj: https://taborsky.denik.cz/zpravy_region/mel-prevzit-rodinny-mlyn-misto-toho-sepisoval-historii.html
