Richard Lauda

Jistebnice /V.I.P./ – Rodina Laudova se do historie Jistebnice začala zapisovat už od začátku 19. století. Podílela se i na založení Čtenářsko – ochotnického spolku, sdružení dobrovolných hasičů nebo parku u Nového rybníka.

Nejznámější jsou ale pro své umělecké nadání, které se rodem táhne po několik generací. Proslul jím zejména Richard Lauda – akademický malíř, grafik a ilustrátor. S rodnou Jistebnicí, jejím okolím a lidmi spojil celý svůj umělecký program. Od jeho smrti je to dnes 85 let.

I když se nadání v rodině Laudových dědilo, dráhu profesionálního umělce si Richard musel vybojovat. „Rodiče nechtěli otce nechat studovat uměleckou školu. Pocházel z rodu svobodníků. Všichni byli živnostníci, řemeslníci," vysvětluje pro Táborský deník syn malíře Bořivoj Lauda z Českých Budějovic.
Jako nejstarší syn měl navíc malíř Richard velkou odpovědnost ke své rodině, která souhrou nešťastných událostí zchudla. Jeho otce připravila o většinu zakázek nová koželužna v Táboře, a ještě k tomu dvakrát vyhořeli.

Poprvé, když byl Richard ještě malý. „Otce vyvedli společně s ostatními dětmi do bezpečí na Šibeňák. Šindele ze střech v ohni vylétávaly do vzduchu a děti tak velký požár v Jistebnici sledovaly z kopce jako ohňostroj," vzpomíná jednadevadesátiletý Bořivoj na vyprávění svého otce.
Richard se v Mladé Vožici vyučil kupcem u pana Schättingera. Vážený obchodník byl zapáleným vlastencem a svému učni půjčoval populární obrázkový časopis Zlatá Praha. Když ho v roce 1891 vzal do hlavního města na slavnou Průmyslovou výstavu, díla Alše, Hynaise a dalších autorů, které do té doby mladý učeň viděl pouze v reprodukcích, utvrdil v Richardovi touhu stát se malířem.

Po vyučení pracoval jako neúspěšný kupecký mládenec, až jeho otec konečně svolil a Richard Lauda se mohl přihlásit na pražskou Akademii výtvarných umění. Na první pokus přijímací zkoušky nezvládl a termín v následujícím roce zase nešťastně zmeškal. Profesor Maxmilián Pirner mu ale naštěstí dovolil zkoušku opakovat a pak ho přijal. Richard Lauda tak v akademickém roce 1894/1895 začal studovat žánrové a figurální malby.

V době studií na akademii už Richard musel živit svou matku a dva o deset let mladší bratry. „Otec vyprávěl, jak hrozný míval hlad. Tak se vždycky alespoň hodně napil vody," říká Bořivoj Lauda. „Naštěstí byl výborný žák, tak dostal stipendium pro nemajetné nadané studenty." Díky této podpoře mohl i na čas vycestovat do Itálie.

Později navštívil i Mnichov a Paříž, ve svých malířských 
a grafických pracích ale zůstával, stejně jako při studiu, věrný rodnému Jistebnicku.
Bylo mu inspirací i pro knihu ilustrací Radosti malých z roku 1903. Richard Lauda v ní vydal obrázky k lidovým pořekadlům vybraným z děl Karla Jaromíra Erbena 
a Františka Bartoše. Knížka pro děti měla velký úspěch, a tak ji brzo následovaly další dvě – Z přírody a Rodiče a děti.

Autor jimi na sebe strhl pozornost i odborných pedagogů. Jako první český malíř získal zakázku na školní obrazy k názornému vyučování, a tím i místo po boku předních evropských ilustrátorů. Vytvářel také slabikáře pro děti
a negramotné vojáky.

I když podstatnou část své tvorby směřoval k nejmenším, vlastní děti měl Richard Lauda až po válce.
„Maminka byla o dvacet let mladší a velice nadanou zpěvačkou. Učitelku zpěvu ji doporučila sama Ema Destinová. Před kariérou si ale vybrala rodinu," vysvětluje jejich syn Bořivoj, který se narodil, když bylo otci 49 let.

Šťastné období, které malíř prožíval po založení vlastní rodiny, ovlivnilo i jeho tvorbu. V té době častěji používal jasnější barvy. Své dva syny bral pravidelně v neděli na výlety, byl vášnivým turistou a sokolem, celý život se udržoval v dobré kondici.

Malíř měl i další koníčky. Patřilo k nim ochotnické divadlo, hrál i režíroval v Jistebnici a později i v Táboře, kde patřil k zakládajícím členům spolku Intimní scéna. Zatímco spolek divadelních ochotníků hrál tradiční vlastenecké kusy, Intimní scéna uváděla i zahraniční autory.
Úspěch Richarda Laudy nakonec zapříčinil jeho předčasnou smrt. V roce 1929 byl jako významný výtvarník zvolen předsedou instalačního výboru Jihočeské výstavy v Táboř. Malíř zachraňoval díla před deštěm a vichřicí, která bořila pavilony. „Když se otec celý zchvácený vrátil, na domě už nebyla půlka střechy a teklo do něj," vzpomíná Bořivoj Lauda. Za tři týdny podlehl zápalu plic. Jedna z ulic Vilové čtvrti dnes nese jeho jméno.

Richard Lauda byl jedním z předních představitelů takzvané Generace devadesátých let, ke které patřil i Max Švabinský nebo Antonín Hudeček. V jeho tvorbě se střídají období krajinářské a figurální malby. Kromě té se velice úspěšně zabýval i grafickou tvorbou. Byl členem Sdružení českých umělců, grafiků Hollar a Spolku výtvarných umělců Mánes. Ostatní členové pomohli Laudově rodině po jeho nečekané smrti. „Uspořádali posmrtnou výstavu, to nás zachránilo," připouští dnes jeho syn Bořivoj.

Své dva syny Richard Lauda od umění odrazoval. „Vždy říkal: ´Kluci, chraň vás pán bůh, ne abyste dělali tohle hladové řemeslo,´"směje se Bořivoj Lauda. On i jeho bratr Jaromír nadání po otci zdědili. Vystudovali Vysokou školu Uměleckoprůmyslovou v Praze a pracovali jako scénografové a grafici.
Díla jeho otce jsou uložena v Národní galerii v Praze, v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou a v Husitském muzeum v Táboře. Mnohá jsou ale k vidění i v Jistebnici. V kostele sv. Michala visí jeho krucifix byzantského typu, který je pozoruhodný zejména zobrazením panny Marie v reálném věku, a na domě č. p. 98 je pamětní deska Petra Hromádky vytvořená na Laudův návrh. Obrazy a grafiky, které umělec věnoval svému městu, jsou v úředních místnostech místní radnice.

Jistebnice na svého rodáka nezapomíná a 85 let po jeho smrti je na něj stejně hrdá, jako byl on na ni celý svůj život.

Převzato: Marie Horňáková, Táborský deník, 24. 7. 2014