Vzácná návštěva z Atlanty v Jistebnici

Návrat ke kořenům, které neměly být zapomenuty: Vzácná návštěva z Atlanty v Jistebnici

V neděli 17. května 2026 prožila Jistebnice den plný hlubokých emocí, lidského porozumění a bolestného vzpomínání. Z daleké Atlanty ve státě Georgia (USA) k nám zavítal vzácný host – pan Kurt Suhs se svou rodinou.

Celý tento silný příběh přitom začal na internetu. Díky stránkám cimbura.cz jsem se seznámil s Kurtem, který v digitálním světě hledal střípky informací o své rodině. Jeho předci v Jistebnici žili spokojeným životem až do chvíle, než propukla druhá světová válka. V listopadu 1942 postihl tamní židovské obyvatele krutý osud. Rodiny byly deportovány do Terezína a odtud do nacistických vyhlazovacích táborů.

Zvon, který zněl pro usmíření

Společné putování za minulostí jsme s Kurtovou rodinou zahájili v jistebnickém kostele svatého Archanděla Michaela. Doprovázeli nás pan M. Vavřík a pan farář P. Němec. Na přivítanou amerických hostů se hlasitě rozezněl kostelní zvon, což okamžitě navodilo až posvátnou atmosféru.

Poté jsme vystoupali na kostelní věž. Jistebnice odtud byla vidět jako na dlani a hosté z výšky poznávali místa, kudy kráčela historie jejich předků. V galerii věže se následně podepsali do pamětní knihy návštěv farnosti. Setkání na posvátné půdě je hluboce zasáhlo. Byli natolik nadšení a vděční za vřelé přijetí, že přímo na místě přislíbili zorganizovat ve své domovině sbírku na pomoc při opravách jistebnického kostela.

Slzy na židovském hřbitově a ticho čtyř domů

Naše další kroky vedly na židovský hřbitov u Zvěstonína. Právě zde odpočívají členové Kurtovy rodiny – rody Klepetářů a Orlíků. Pohled na Kurta, který klečel u náhrobku svých předků, tiše ho hladil a v očích měl slzy, byl pro mě osobně nezapomenutelným a nesmírně silným zážitkem.

Po návratu do Jistebnice jsme hostům ukázali čtyři konkrétní domy, ve kterých tyto rodiny kdysi žily a tvořily součást zdejší komunity. Putování jsme zakončili u nás doma. Společné občerstvení a rozhovory, které sice probíhaly s pomocí online překladače, měly neuvěřitelné osobní kouzlo. Během několika hodin mezi námi vzniklo opravdové, hluboké přátelství.

Otázka, která bodla u srdce

Během povídání o Klepetářových a dalších židovských rodinách však přišel moment, kdy mi bylo stydno. Kurt se mě zeptal, zda tyto rodiny, které zde žily a zahynuly v koncentračních táborech, mají v Jistebnici svůj pomníček.

Bohužel nemají.

V tu chvíli si člověk naplno uvědomí, jak smutné to pro pozůstalé je. Cestují tisíce kilometrů přes oceán, aby uctili památku svých předků, ale v místě jejich domova nenajdou jediné oficiální pietní místo. V duchu mě napadla děsivá myšlenka: Hitlerovi se to vlastně v Jistebnici povedlo. Židovské rodiny byly vyvražděny a jejich jména se postupem času téměř vytratila z paměti dnešních občanů.

Výzva pro Jistebnici: Vraťme jim jejich jména

Tato návštěva nám nastavila zrcadlo. Ukázala nám, že minulost nelze vymazat a že rány historie stále bolí. Myslím si, že je nejvyšší čas toto napravit. Je naší morální povinností vytvořit v Jistebnici důstojný pomník, který bude připomínat hrůzy druhé světové války a konkrétní lidi, kteří odtud odešli na smrt. Neměli bychom dopustit, aby jména našich bývalých sousedů zmizela v propadlišti dějin.

Spojme síly pro dobrou věc

Máme zde aktivní spolky, vedení města i skvělé občany, kteří by se nepochybně do sbírky na nový pomník zapojili. Můžeme tak vytvořit dílo, na které budeme právem hrdí – stejně jako na pomník Tvůrcům svobody, který byl slavnostně odhalen před 100 lety, 27. června 1926, kdy Klub rodáků města Jistebnice a okolí v Praze vytvořil také sbírku. Historie ukazuje, že když se pro něco nadchneme, dokážeme velké věci.

Webové stránky cimbura.cz už dnes mají své věrné PATRONY a široký okruh sledujících. Je na čase, abychom my všichni „rozhoupali naše srdce“ a dali jejich tlukot hlasitě najevo světu. Prvním konkrétním krokem by mohlo být zahájení charitativní sbírky u pana Ivana Svítka na zámku v rámci nadcházejícího Dobročinného zámeckého festivalu. Pojďme společně přepsat tento smutný dluh minulosti v čin, který nás spojí a uctí památku těch, kteří zde již s námi nemohou být.