Na Poušti nad Jistebnicí
Vysoko nad krajem, kde vítr jen zpívá,
tam starobylá „Církev“ v tichu odpočívá.
Na vršku v žule, v nadmořské výši,
příběhy věků poutník tu slyší.
Kdysi tu Petr z Rožmberka stál,
dřevěný stánek Bohu daroval.
Dnes kámen pevný pod křížem plane,
co Jan a Ludvík dali vytesat z dlaně.
Cesta se vine úvozem vzhůru,
třinácte křížů tvoří tu šňůru.
Jetelové listy v žule jsou skryty,
bolest i naděje v kámen jsou vryty.
Poustevník Matouš v polích tu spal,
svou duši i samotu vrškům těm dal.
Studánka u Máří do ticha zpívá,
tam, kde zem Matouše v Chotovech skrývá.
Však nejsilněji bije tu srdce kovové,
zvon, který přečkal časy surové.
Brikcí ho odlil, válka ho vzala,
však láska rodáků domů ho zvala.
„Vzkřísil mě klub a vrátil mě kraji,“
písmena na věži tiše si hrají.
Zní tónem Archanděla i Máří svaté,
přes kopce, louky i lán cesty klikaté.
Pod klenbou chrámu dnes píseň se vznáší,
posvátné tóny klid do duše snáší.
Kdo cestu sem najde, ten v srdci si nese
slib, že k Magdaléně zas navrátí se.
Jiří Pešek