Tam, kde se mračna nad Táborem honí,
v Jistebnici u tůní a polních cest,
tam čest a láska k rodné hroudě zvoní,
tam nechal srdce, tam nechal svoji zvěst.
Antonín Pešek, jméno vryté do kamene,
vryté však hlouběji – do dřeva a básní.
Maloval krajinky, v nichž si každý připomene,
svůj rodný kraj v jeho čistotě a krásni.
Když v mládí sbíral svoje tvůrčí síly,
on starým dlátem krásu vytvořil.
V kronikách domů, jež věky prověřily,
zůstal ten, v jehož díle čas se zastavil.
I tam za mořem, v dálné Americe,
kde rodák v slzách na domov vzpomínal,
obrazy Peškovy hřály jako svíce,
v nich kousek Jistebnice jasně plál.
Dnes v každé jizbě, kde jeho obraz visí,
Antonín Pešek stále promlouvá.
Byl strážcem tradic, co neumlkly kdysi,
byl duší města, jež ho v úctě uchová.
Doslov
Antonín Pešek (31. května 1873 – 28. srpna 1955) zasvětil celý svůj život rodné Jistebnici. Jako malíř, řezbář a básník dokázal zachytit duši našeho kraje a uchovat ji pro další pokolení. Jeho dílo, rozseté v domovech od Jistebnice až po dalekou Ameriku, zůstává živoucím důkazem ryzího vlastenectví a poctivé umělecké práce, která nikdy neupadne v zapomnění.
„Tuto báseň věnuje s úctou a vděkem Antonínu Peškovi jeho pravnuk Jiří Pešek.“