Kde žitná pole vlní se a v dálce šumí les,
tam hrdý symbol svobody se k nebi vypne dnes.
V tom roce šestadvacátém, když rozkvetl májový den,
byl z úcty k našim rodákům ten kámen postaven.
Není to kámen náhrobní, co smutek v sobě tají,
vždyť sochař Dušek vdechnul mu to nejlepší, co známe.
To junák s tváří slovanskou tu věčnou stráž teď drží,
v pohledu oheň odvahy, jenž nikdy nezestárne.
V rukou tiskne okutý cep, zbraň otců z jihu Čech,
připraven bránit rodnou zem, dokud mu stačí dech.
Dědic vojsk Žižkových tu sedí, klidný a přesto bdělý,
aby se dnové poroby k nám nikdy nevrátili.
„Tvůrcům svobody!“ čteme tam nápis stručný, prostý,
v němž sto sedmnáct jmen je vepsáno – naší hrdosti.
Každý z nich život položil, by národ mohl žít,
každý z nich kousek svobody nám pomohl vydobýt.
Dnes nemusíme s cepem v rukou do krvavých polí,
však odkaz otců v srdcích nás i dneska trochu bolí.
Udržet volnost prací svou a v svornosti vždy stát,
to je ta oběť největší, co vlasti můžeme dát.
Ať stojí pomník věky dál, ať hlásá do krajiny,
že nezapomněl na syny kraj Jistebnice milý.
Za hrdinství a utrpení, za oběť nejvyšší,
vám patří dík a čest, již věky neztiší.
Jiří Pešek