.jpg)
Nad krajem Jistebnice ticho se rozprostřelo,
však v každém jménu na desce dál bije srdce, tělo.
Sto sedmnáctkrát zhasla naděje a jarní smích,
sto sedmnáctkrát padla hvězda do polí cizích.
Ten kámen není chladný, on v sobě teplo nese,
té krve, která za svobodu prolitá je v lese,
na polích, v zákopech, kde nebylo už návratu,
však jejich oběť stala se nám hradbou u bran státu.
Pohleď mu do tváře – má rysy jako tvoji bratři,
však v očích pohled, který hluboko do duše patří.
Nesedí v žalu, nepláče nad tím, co bylo,
sedí tu pro nás, aby se nám v míru žilo.
Ten starý cep v jeho dlaních, to není jen chladný kov,
je to pouto k naší hroudě, věrnost zemi beze slov.
Vykoupili pro nás volnost, nejdražší to lidské věno,
my teď dlužíme jim pravdu, aby žilo jejich jméno.
Až půjdeš kolem, postůj chvíli v tichém pohnutí,
vždyť každé jméno bylo kdysi něčí objetí.
„Tvůrcům svobody!“ šeptá vítr v listí stromů,
děkujeme vám, že my se smíme vracet domů.
Jiří Pešek