„Pietní vzpomínka věnovaná židovským spoluobčanům z Jistebnice, které krutý osud podzimu roku 1942 navždy vytrhl z rodného kraje a odvedl na cestu, ze které nebylo návratu.“
Pietní vzpomínka na jistebnické rodiny
Podzimní mlha halí rodný kraj,
rok 1942 vzal jim lidský ráj.
Mrazivý stín padl na jistebnické rodiny,
krutost a strach zaplavily tyto hodiny.
Před svými domy, kde léta slyšíš smích,
šestnáct jich stojí v pohledech tichých.
Muži a ženy i dětské tváře,
nad Jistebnicí zhasla jim záře.
Malé děvčátko propuká v pláč,
německý voják tu diktuje řád.
„Neboj se, Julinko,“ Ivan jí šeptá,
tiskne jí ruku, na nic se neptá.
Násilím vyrváni z rodného kraje,
kde krutou hru s nimi bezpráví hraje.
Sousedé stojí, v hrdlech je mrazí,
těžké mlčení vrahy doprovází.
Strach spoutal ruce, nedovolil jít
pomoci bližnímu, pokojně žít.
Jen tichý pohled a sevřená pěst,
žebřiňák veze je na poslední z cest.
Kola už skřípou, jedou směr Tábor,
za nimi domov, loučení, zábor.
Terezín čeká a s ním noci dlouhé,
tam zbyly z nadějí jen stíny pouhé.
V Osvětimi pak zhasl lidský hlas,
v plynových komorách zastavil se čas.
Doma však v srdcích jejich odkaz žije dál,
osud jim životy i rodné domy vzal.
Ten listopadový den v paměti bude žít,
v Jistebnici už nikdy nebudou v míru snít.
Jiří Pešek