Srpen 1968 v Jistebnici
Srpen 1968 v Jistebnici: Když dunění tanků prořízlo ticho pod svatou Annou
Jistebnice, malebné městečko na Táborsku, prožívala v srpnu 1968 dny, které se nesmazatelně zapsaly do paměti každého obyvatele. Klidné letní dny vystřídal šok, nejistota a pohled na hlavně děl namířené přímo na místní kasárna.
Ráno, které změnilo vše
Středa 21. srpna začala jako každá jiná, dokud se v půl páté ráno z rozhlasu neozvala zdrcující zpráva: vojska pěti států Varšavské smlouvy překročila hranice. Jistebnicí se okamžitě začala šířit panika. První instinkt velel zajistit rodinu. Ženy spěchaly do samoobsluhy a před prodejnou mléka se utvořily nekonečné fronty. Pod přísným dohledem dohlížecího výboru se přídělovala mouka, cukr a tuky – jeden kus na osobu. Městem se neslo vysílání rozhlasu, u kterého se tvořily hloučky rozhořčených lidí. Nikdo nechtěl věřit, že „bratři“ přišli s tanky.
Nebezpečná mise delegáta Svobody
Zatímco se lidé srocovali v ulicích, předseda místní organizace KSČ Rudolf Svoboda podstoupil riskantní cestu do Prahy. Jako delegát se zúčastnil mimořádného XIV. sjezdu KSČ ve Vysočanech. Když se 23. srpna vrátil a promluvil v nabité stravovně JZD k občanům, sál napjatě poslouchal jeho svědectví o nebezpečné cestě a odhodlání v hlavním městě. Výsledkem byla rezoluce, v níž Jistebničtí jasně a hrdě vzkázali: Chceme odchod cizích vojsk a stojíme za Dubčekem!
Noc, kdy se třásla země
Nejděsivější okamžik přišel v noci na 24. srpna. V 1:30 ráno probral obyvatele ohlušující hluk. Od Tábora vtrhlo na náměstí 27 sovětských tanků a 10 nákladních vozů. Kolosální stroje se na úzkém prostoru otáčely, pravděpodobně poté, co řidiči zabloudili. Jako memento po nich zůstala rozrytá silnice a hluboké šrámy v asfaltu.
Ráno však náměstí vypadalo jinak – na zemi svítil velký vápenný nápis: „MY CHCEME SVOBODU“. Místní mládež se nezalekla a během další noci pokryla zdi, vrata i kašnu protestními hesly.
„Přijeli jsme vás bránit,“ hlásili vojáci
Dne 25. srpna se napětí vyostřilo, když k místním kasárnám dorazily dva sovětské obrněnce. Sověti tvrdili, že přišli bránit město před „kontrarevolucí“. Velitel české posádky Josef Janíček se však nenechal zastrašit a po ostré výměně názorů se okupační vozy stáhly k Tisové a na strategický kopec svatá Anna.
Jistebničtí zvolili zbraň nejsilnější: naprostou ignoranci. K vojákům, kteří se usadili v okolních lesích, se chovali s ledovým nezájmem. Vojáci po sobě ve vlásenských lesích zanechali jen spoušť a nepořádek.
Memento v prachu silnic
Největší ukázka síly přišla 1. září. Jistebnicí se prohnala kolona 130 tanků a 180 aut. Dunění motorů a skřípění pásů o zničenou silnici doprovázelo konec nadějí Pražského jara. Okupační vojska obkličovala Jistebnici až do 10. září a ozbrojené hlídky křižovaly město ještě dlouhé týdny poté.
Ačkoliv vápenné nápisy musely být na příkaz vlády 30. srpna zamázány, odhodlání a jednota, kterou tehdy obyvatelé Jistebnice projevili, z paměti města nikdy nezmizely.
Zpracováno na základě archivních záznamů o událostech v obci Jistebnice.
Připravuje: Jiří Pešek