Když čtrnácté století ke konci spělo,
v Jistebnici učení své místo mělo.
U mistra Petra ze Sezimova Ústí,
kde v krčmách a farách se vědomost pustí
do dětských hlav, v skromnosti žití,
než v šestnáctém věku zas začalo klíčit.
Na stejném místě, kde škola dnes stojí,
kantoři starých dob v paměti se pojí.
Jan Žitavský, Rataj či Boršův hlas,
přes války a ticho nesli vědy jas.
Obec pak platila z piva a soli,
obilím v mandelích za dřinu v poli.
V osmnáctém věku, v jednotřídní síni,
zněl zpěv a katechismus v ranním stínu.
Dvě stě dětí přišlo, i z dalekých vsí,
ač práce na polích krátila jim dny.
Dvě knihy tam bděly nad dětskou duší:
Kniha cti pro pilné, co mravy neruší,
a Kniha hanby, kde hříšník se kál,
když v opilství či krádeži opodál stál.
Pět set a čtyřicet dětí pak v lavicích sedá,
stará škola těsná, už nestačí, běda!
Za čtrnáct tisíc zlatých nový dům roste,
však brzy i devět tříd zdá se být prosté.
Pak přišla válka a s ní temný stín,
vyřazené knihy a německý blín.
Místo dějin českých jen cizí řeč zněla,
v mrazu bez uhlí se škola chvěla.
Když přišel máj v roce čtyřicet pět,
svoboda do tříd se vrátila zpět.
Místo němčiny ruština, reformy nové,
sloučení škol, cesty osudové.
V pavilonu novém, v Nadějkově též,
hledalo se místo, kam s dětmi se hneš.
Až v osmdesátých letech budova nová
otevřela brány a moderní slova.
Počítačů svit a jídelny jas,
informatika krotí digitální čas.
Od Petra z Ústí až po dnešní den,
jistebnická škola je splněný sen.
Jiří Pešek